Aurelie Cepudeen
Jmenuju se Rella a je mi patnáct. Jo, tady končím s fakty o mně.
Možná jste z toho usoudili, že bývám trochu uzavřená, ale je to tak trochu jeden z důvodu, proč se ještě tento svět neproměnil v peklo.
Je to zároveň zvláštní – znát odpovědi na otázky, které by obyčejného člověka ani nenapadlo si položit. Ale není to má volba a nikdy nebyla. Každé moje slovo, každý můj pohyb, každý krok je rozhodnutí někoho jiného. Něčeho jiného. Nosím masku, žiju identitou někoho jiného. Občas otrava, občas sranda, ale vždy potřeba.
Pamatuju si to. Vzpomínám na den, kdy jsem stál před svým zrcadlem a ptala se sama sebe: Kdo vlastně jsem? Teď se dívám do stejného zrcadla, ale ta dívka je mrtvá. Naštěstí. Teď hledím na někoho jiného. Silnějšího. Sebevědomější. Někoho, kdo si je vědom své hodnoty i úkolu. Teď se ptám: Kým musím být? Svázána neviditelnými pouty, kvůli kterým nemám svobodu v tom, kým chci být. Uvězněná v představách druhých nemám prostor žít normální život. Ale to ani nemůžu, protože tak žijí civilové a tím já nejsem.
„Každé moje slovo, každý můj pohyb, každý krok je rozhodnutí někoho jiného.“
Jestli to vzdám, nebude nikdo, kdo by dokončil můj úkol
Je sranda koukat kolem sebe a pozorovat lidi, kteří mě mají za problémovou teenagerku, co utíká z domu, vzdoruje, nechodí do školy, je drzá a zákon moc nerespektuje. Jenže netuší, že přesně takový pohled na mě musí mít, aby neprohlédli kým jsem. Myslí si, že jsem ta, co porušuje pravidla, ale netuší, že to jsem já, kdo ty pravidla tvoří. Každý pohled, kterým mě odsoudí – přesně to mi dává svobodu dělat, co je třeba.
Jen díky tomu stále stojím na nohou a bojuju dál. Každý den, který přežiju je důkazem, že tady mám být, že mám zůstat naživu. Naštěstí jsem tak asertivní, že mě respektuje i smrtka, kterou pořád posílám do prdele. Nesmím selhat, protože jestli to vzdám já, nebude nikdo, kdo by dokončil můj úkol za mě. Spousta lidí se diví, jakto, že pořád dýchám a já jim říkám – ano, jsem stále naživu, protože ten plamen ve mně žhne stokrát silněji než ten kolem, co se mě snaží zničit.
„Myslí si, že jsem ta, co porušuje pravidla, ale netuší, že to jsem já, kdo ty pravidla tvoří.“
Minulost je to, co definuje nás všechny
Když slyším někoho říkat, ať se neohlíží na to, co bylo, a jde kupředu, musím se smát nad jeho idiotismem. Vždyť minulost je to, co definuje nás všechny, a určuje, kým jsme. Jestli bychom na ní měli zapomenou, co z nás zbyde? Nic. Nikým bychom v ten moment nebyli. Tolik lidí by vymazalo spoustu nepříjemných zážitků z jejich minulosti a já se ptám, proč? Já si je promítám před spaním v hlavě jako film a připomínám si to, co všechno jsem už dokázala zvládnout a přesto tady pořád ještě jsem a se vztyčenou hlavou bojuju dál.
To, že musím hrát roli někoho úplně jiného, než ve skutečnosti jsem… není vždycky lehké, ale je to snažší než být tím, kým jsem. Protože já sama nevím kdo jsem.
Jestli mě něco fakt štve? Uvědomit si to, že i pod tou odhodlanou, cílevědomou a silnou holkou se skrývá malá holčička, kterou pořád bolí to, že nikdy neměla možnost rozloučit se s těmi, které nejvíc milovala.
📖 Přečti si celý můj příběh na Wattpadu.
